Renesanční móda

Tento kostým byl ušitý pro konkrétní dámu na základě jejích osobních vzhledových i funkčních preferencí. Zároveň jsem se ale snažila držet se co nejvíce dobových pravidel komponování a technického řešení oděvu. Chtěla bych ještě jednou výslovně zdůraznit, že se jedná o KOSTÝM. Není v mých fyzických, finančních ani technických schopnostech vytvořit tento typ oděvu v kvalitě přesné repliky konkrétního obrazového zdroje nebo dokonce living history. Kostým je ušitý kombinací strojového a ručního šití s důrazem na to, aby na kostýmu nebyly žádné viditelné strojové stehy (kromě výšivky, kterou už ručně nezvládám). Základní střihy a některá technická řešení jsou z knihy The Tudor Tailor (Ninya Mikhaila, Jane Malcolm-Davies). Práce na kostýmu mi trvala více než dva roky, ale moje tempo je výrazně ovlivněno zejména mými zdravotními problémy.

Inspirace a design

Kostým je inspirovaný portréty vznešených dam Anglie a Francie 2. čtvrtiny 16. století. V obou zemích byl v této době a společenské třídě nejrozšířenějším typem dámského oděvu tzv. French gown (název používaný v Anglii). Jedná se o vrchní šaty s dlouhými rukávy ohrnutými a připnutými vysoko na paži, které tak odhalují kontrastní spodní rukávy ušité podle aktuální módy. Tyto vrchní šaty se nosily přes šaty spodní, které měly funkci zpevnění trupu a vytvoření základní siluety oděvu.

Tento typ oděvu vznikl původně ve Francii již koncem 15. století, ačkoli tehdy se ještě rukávy nosily volné a neohrnovaly se zpět (obrázek 9). V průběhu následujících let se rozšířil i do Holandska a Anglie a silueta oděvu prošla postupným vývojem v každé z těchto zemí s měnící se módou, proto se vyskytovaly odlišnosti v jednotlivých detailech (obrázky 10-15). Z módy tento oděv začal vycházet kolem roku 1560, ale ještě v roce 1573 ho můžeme vidět na portrétu francouzské královny (obrázek 16).

Detaily tohoto kostýmu jsou inspirované zejména portréty francouzských šlechtičen a dvořanek 2. čtvrtiny 16. století (obrázky 17-20 ), ale cílem nebylo udělat repliku jednoho konkrétního vyobrazení. Zároveň jsem také počítala s tím, že pro následující sezóny vytvořím nějaké variace (jiné spodní rukávy, jiná pokrývka hlavy apod.), takže celková silueta je na půl cesty mezi volnými splývavými tvary konce 20. let 16. století a přísněji definovanými liniemi poloviny 40. let a později.

Jednotlivé součásti kostýmu

V případě těch nejbohatších a společensky nejvýše postavených dam byly spodní a vrchní šaty dokonale sladěny a pospojovány špendlíky (skrytými i viditelnými), aby vytvářely dojem jednolitého oděvu. Ve skutečnosti se ale opět jedná o oděv, který se skládá z mnoha jednotlivých součástí.

Košilka

Spodní košile (většinou lněná) byla základní součástí oděvu a plnila funkci spodního prádla, byla to také jedna z mála součástí oděvu, která se pravidelně prala. Na rozdíl od středověku ale bylo v renesanci módní části spodní košile odhalovat (např. ve výstřihu nebo v prostřizích rukávů). V období renesance se totiž zlepšily technologické postupy bělení látek, takže již bylo možné dosáhnout velmi světlého odstínu bílé. Čistě bílé látky však stále byly poměrně drahé, proto je lidé, kteří si je mohli dovolit, chtěli ukazovat.

Pro tento kostým jsem zvolila košili z velmi jemného lněného plátna se zlatou strojovou výšivkou. Inspirací byl portrét francouzské dámy (viz obrázek 17 výše). Košile s tímto tvarem výstřihu (odpovídá zhruba tvaru lodičkového výstřihu) byly ve 30. letech 16. století oblíbené zejména u mužů, vyobrazení u žen je výjimečné. Já jsem ho však zvolila, protože umožňuje zakrýt výstřih bez nutnosti použít náprsník (punt, partlet). Více o této košili zde: "Spodní košilka ke kostýmu francouzské či anglické šlechtičny".

Spodní sukně

Celý kostým se dá nosit v několika variantách, které závisí na použití rozdílných doplňků. V případě spodní sukně její použití rozhodne o celkové siluetě - pokud použijeme jednoduchou spodní sukni z červeného lnu (viz obrázek 23), je silueta spíše splývavější a odpovídá 30. letům 16. století. Pro 40. léta 16. století je vhodné použít již obručovou spodničku. V současné chvíli používáme obručovou spodničku moderní, ale chystám se na ušití dobově odpovídající varianty.

Spodní šaty

Přes košilku ženy v období renesance oblékaly spodní šaty, které se skládaly z živůtku a sukně. Ženy z nižších společenských vrstev je možno často vidět na dobových vyobrazeních pouze v košili a spodních šatech, dámy z vyšších vrstev společnosti však tuto kombinaci (většinou) volily jen při velmi neformálních příležitostech. Výjimky ale samozřejmě existují, zejména v zemích jižní Evropy. Spodní šaty mají za úkol tvořit základní siluetu oděvu, u některých typů oděvu jejich živůtek vytváří pevnou oporu pro uchycení vrchních šatů a u dam s ženskými křivkami mají také podpůrnou a zpevňující funkci (zjednodušeně řečeno nahrazují korzet).

Spodní šaty u tohoto kostýmu jsou ušité z hedvábného zlatohlavu ("brokátu") se vzorem granátového jablka. Vzhledem k tomu, že šaty budou sloužit jen jako spodní a nebudou se nosit samostatně, je na zadní část sukně použitý červený hedvábný taft. Toto použití dvou druhů látek na "viditelné" a "neviditelné" části oděvu (z důvodu finančních i praktických) bylo doloženo i u oděvů vyšší společenské třídy. I dnes je hedvábný zlatohlav poměrně drahá záležitost a 2 metry navíc na část sukně, která nebude vidět, je rozmařilost, kterou si i dobře situovaná dáma raději dvakrát rozmyslí.

Šaty jsou šněrované vzadu, živůtek a přední díl sukně jsou podšité jemným lnem. Živůtek je zpevněn několika vrstvami pevného korzetového plátna (které nahrazuje dobově používané knihařské plátno) a je vyztužen plastovými kosticemi (svými vlastnostmi nejlépe nahrazují velrybí kostice). Takto zhotovený živůtek spodních šatů funguje prakticky jako "korzet" (ten se samostatně bez přišité sukně začal vyrábět až kolem roku 1550). Další informace najdete zde: "Spodní šaty ke kostýmu francouzské či anglické šlechtičny".

Spodní rukávy

Samostatné rukávy z hedvábného zlatohlavu s prostřihy. Prostřihy jsou v tomto případě "falešné", neprotahuje se jimi spodní košile, ale je v nich všito bílé hedvábí. Rukávy se zapínají na zápěstí zlatými filigrány s perličkou, ostatní tyto komponenty jsou pouze dekorační. V případě tohoto kostýmu se spodní rukávy špendlí zevnitř do vrchních rukávů, ale jsou možná i jiná technická řešení: stužka ke stažení rukávu nad loktem, stužka na přivázání k můstku ve vrchních rukávech nebo dvojité přivazovací rukávy připevněné přímo ke spodním šatům. Více informací zde: "Spodní rukávy ke kostýmu francouzské či anglické šlechtičny".

Vrchní šaty

Koncept spodních a vrchních šatů je základním prvkem komponování dámského oděvu středních a vyšších vrstev společnosti v období renesance (který však přetrval už z dob středověku). Zvláště v případě šlechtického oděvu Anglie a Francie 16. století jsou vrchní šaty zcela závislé na existenci šatů spodních a nelze je nosit samostatně. Živůtek spodních šatů totiž nejen tvaruje postavu do správné siluety, ale slouží i pro uchycení vrchních šatů pomocí špendlíků. Vrchní šaty mají široký výstřih (ten je v tomto případě ještě poměrně střízlivý) a těžké rukávy, takže mají tendenci padat z ramen dolů. Špendlíky se v tomto případě používají skrytě, ale na připnutí samostatného dílu živůtku - náprsenky (viz dále) se používají špendlíky viditelné (což je doloženo i obrazovými zdroji).

Šaty jsou ušité z polohedvábného damašku a polohedvábného aksamitu a mají mírně vyztužený živůtek s tenkými kosticemi všitými kolem šněrování. Živůtek je podšitý jemnou lněnou látkou, sukně je podšitá silnějším hedvábím pro "podražení" skladů. Horní část rukávů je podšitá jemným hedvábím a u spodní části rukávů podšívku představuje samet (v tomto případně technicky přesněji aksamit), ale rukávy se nosí ohrnuté. Více viz: "Vrchní šaty typu "French gown" ke kostýmu francouzské či anglické šlechtičny, 1530 - 1540".

Samostatný připínací živůtek (náprsenka)

Existenci tohoto tajemného kousku oděvu lze vypátrat velmi podrobným zkoumáním těch nejzdařilejších portrétů, zejména z dílny Hanse Holbeina ml., který je známý svým realistickým stylem a smyslem pro detail. Na několika vyobrazeních dam tak neopomenul ani takové detaily, jako jsou oděvní špendlíky připínající právě tuto náprsenku k živůtku šatů (obrázky 29 a 30). Zároveň můžeme vidět i to, jak tento oděv vypadal bez náprsenky, a to na portrétech dam, které byly ve vysokém stupni těhotenství (obrázky 31 a 32).

Náprsenka sloužila k zakrytí předního šněrování šatů (šaty šněrované vzadu ji tak samozřejmě neměly) a vytvoření dojmu jednolitého oděvu. Důvod, proč se používalo takto složité řešení, je čistě praktický a nejlépe ho pochopí dámy, které mají problémy s kolísáním tělesné váhy. Oděv byl ušitý ze zcela nepružných látek, které byly navíc ještě vyztužené, takže opravdu nebyl nikterak poddajný, a vzhledem k vyztužení by bylo i technicky obtížné šaty neustále "rozebírat" a upravovat podle měnící se postavy. Šaty byly nesmírně nákladné a nebylo tudíž možné je chvíli nosit a pak si pořídit nové, pokud se dámě změní postava. Musíme si navíc uvědomit, že dámy měly mnohem četnější těhotenství, než je pro nás dnes normální. Variabilní zapínání šatů tak bylo naprostou nutností, ale dámy z vyšších společenských vrstev zároveň dbaly i na styl. Vzniklo tedy několik různých řešení tohoto problému a v případě oděvu typu "French gown" se nejčastěji používalo právě to, že spodní šaty byly šněrované vzadu nebo po stranách, vrchní šaty vepředu a šněrování bylo zakryto náprsenkou. Bylo tak možné měnit obvod oděvu velmi snadno a zároveň stále zachovat luxusní vzhled. Opět ale musím zdůraznit, že tak nebyly řešeny VŠECHNY oděvy té doby za každých okolností, pouze tento konkrétní typ.

Oděvní špendlíky

Naprosto nepostradatelnou součástí dámského šlechtického oděvu 16. století jsou oděvní špendlíky různých velikostí. Dnes je to pro nás již nepředstavitelné, ale oděv té doby se skládal z obrovského množství samostatných komponentů, které držely pohromadě zejména právě díky použití špendlíků. Množství špendlíků, které dámy běžně nosily, je ohromující. Dokládají to jak písemné zdroje, které mluví třeba i o 24 tisících (!) oděvních špendlíků v objednávce pro královnu Elizabeth I., tak i četné archeologické nálezy oděvních špendlíků v Londýně. Oděv byl skutečně na dámu doslova našpendlen, což si dnes mnozí neuvědomují a často se to dnes mylně označuje za krejčovskou chybu v tom smyslu, že ideálem by mělo být vyrobit celý kostým jako jediný kus oděvu, který se vzadu zašněruje a tím je oblékání hotovo. Vizuální autenticita ale spočívá právě v dodržení správného vrstvení.

Tentokrát jsem se rozhodla francouzskou kápi vyrobit trochu odlišným způsobem než ty předchozí. Dříve jsem vycházela ze střihů a postupu výroby The Tudor Tailor, kde je vrchní část kápě jednodílná (tedy přesněji řečeno pevně sešitá z několika dílů) a případný spodní čepec je nevyztužený, pouze kryje vlasy, ale je kápí zcela zakrytý. Obrazové zdroje (zejména z Francie) ale naznačují, že mohla být vyrobena také jako dvoudílná, kdy spodní část je vyztužená a její přední okraj je zdobený řadou perliček nebo jiných drobných komponentů (dolní billiment, habilliment). Druhá část kápě se pak připevňuje až za tyto ozdoby - zda je přišpendlená, nebo přišitá, to je těžko říct, ale já jsem se rozhodla vyzkoušet variantu špendlení, kdy se spodní čepec může důkladněji připevnit k účesu jehlicemi a vlásenkami a vrchní díl se pak přišpendlí k čepci. Po vyzkoušení v praxi můžu potvrdit, že toto je opravdu nejpraktičtější řešení - kápě se snadno nasazuje a skvěle drží.Více viz: "Dvoudílná francouzská kápě ke kostýmu francouzské či anglické šlechtičny, 1530 - 1540".

Doplňky - hedvábný pás

Obvyklým doplňkem oděvu typu "French gown" byl pás, jehož konkrétní podoba se různila podle země a společenského postavení dámy. Pás k tomuto kostýmu je ušitý z hedvábí zlaté barvy a je zdobený kovovými filigrány. Je určený k obtočení pasu a je v tomto provedení vyrobený zejména proto, aby na něj bylo možno zavěsit rámečkovou taštičku. Více viz: "Hedvábný pás ke kostýmu francouzské či anglické šlechtičny, 1530 - 1540".

Závěr

Jak vidíte, zdánlivě jednolité "šaty" se ve skutečnosti sestávají z poměrně velkého množství jednotlivých komponent, které na sebe vzájemně navazují a funkce každé z nich je důležitá pro celkový dojem oděvu. A jestli vás napadlo, že oblékání musí trvat dlouho a že nošení takového oděvu musí být nepohodlné, pak vězte, že máte pravdu jen částečně. Obléci a pospojovat všechny vrstvy a komponenty je opravdu náročnější než vklouznout do moderních šatů a vzadu zatáhnout zip, ale dámy měly k dispozici poměrně velké množství zkušeného personálu, který je oblékal. Samotné nošení pak vyloženě nepohodlné není, ale je nutné se v tomto oděvu pohybovat pomalu, důstojně a opatrně, což opět není "moderní", ale odpovídá to dobovému určení kostýmu (společenský oděv dámy z vyšší společnosti).

Renesanční móda